Nezávislá spiritualita

31. srpna 2013 v 12:30 | Otakar |  magie

Nezávislou spiritualitu můžeme popsat jako hledání úplného obrazu nebo jako hledání celé skutečnosti. Ve své podstatě je formou přístupu, kdy žádnou duchovní tradici neodmítáme, ale zároveň žádnou nepovyšujeme nad ostatní nebo jí nedáme větší důležitost. Pravda není pouze v jednom pohledu, možná ani ve všech pohledech a proto si nemůžeme býti vůbec jistí, zda nám něco neuniká a nebo že během toho co my Víme, nevzniklo něco zcela nového, co tu ještě vůbec nebylo a je ve vesmíru poprvé a neproměňuje tak celkový stav. Proč bychom tedy měli věřit jedné tradiční spiritualitě?



Sama Informace nabývá hodnotu se svojí realizací - zabydlením v těle, přestože nepatří chrámu nebo-li záznamu, svoji skutečnost získává právě až skrze nás a naši činnost, jinak je pouze informací. Zdroj všech informací nelze považovat za informaci a přirozené přerozdělení tohoto nehmotného (bezcenného) majetku není výsadou ani jedné kultury, metody nebo schopnosti, ale pouze lidského poteciálu s nímž se v tradici nepočítá, protože je již předložena jako věc hotová (uzavřená), která se předává a je také k předávání určená - nic neubírat a nic nepřidávat.

Hledíme-li na mistry a jejich realizaci nebo váženost, nemáme o sobě a svých vlastních možnostech nejmenší potuchy a pouze ponižujeme vlastního ducha do vnější hmoty (objektu), ubíráme na jeho čistotě, zabarvujeme ho a vpodstatě se ho snažíme získat skrze situaci, člověka nebo předmět (vnějším prostředkem). A to nám samosebou dává neúplný obraz o nás samotných, protože jedinou úplnou reflexi sebe sama můžeme spatřit pouze uvnitř a nejlépe bez formální metody. Pokud je osvícení podstatou existence a my z tohoto základu vycházíme, jistě je k němu cesta skrze nás přímější než přes někoho nebo něco jiného.

Vhodnost informací, které nám pomáhají v sebeuvědomění vlastního základu neurčuje žádná vnější autorita, ani stáří textu nebo dostupnost v okolí. Onu potřebnost informace určuje naše uzpůsobení, které podává obraz o tom kdo jsme a proč jsme. A jestli nám jde o nás, nejde o to kudy, čím a jak, nejvhodnější cesta nemusí vypadat lineárně (pohledem zpět ano) a jediná společná věc s mistry je poučení ze sebe samotných nebo tzv. poučení sami sebou. Hluboká zkušenost se sebou a s tím co vědomí je nebo s existencí, je na lidech poznat a pokud jsou v permanentním kontaktu s tímto základem bytí, hovoří se o nich jako o realizovaných.

Duchovní tradice pro naši realizaci nemá odpovídající způsob, jsme aktuální a momentálně tvoříví, a přicházíme cestou, která zde ještě nebyla a která tu po nás ani nebude - existence je unikátní a ze základu bytí povstáváme způsobem vlastním - individuálním. Můžeme se začlenit, přijmout a ztratit sebe, ale když už se chceme hledat v něčem vnějším, tak musíme ve všem a bez rozdílů, závazků a omezení, které se tradice snaží předávat (jako jediná pravda nespolupracující s ostatními pravdami). Uskutečňujeme-li informaci z duchovních tradic, zkreslujeme sami sebe - svoji původní informaci (to kdo jsme). Hledáme-li sebe, existuje pouze jediný opravdový závazek a to k sobě samotným (najít se) a k nikomu a ničemu jinému (nepatřit a být svobodný). A naše osvícené Já nebo základ bytí nenalezneme v jedné jediné zkušenosti, svatém textu nebo dokonce v uskutečnění někoho jiného, to by byla cesta závislosti a patření, nikoli svobody nebo osvobození.

Nezávislá spiritualita je hledáním pravdy o sobě, hledáním skutečnosti jako takové, bez kultury a účelnosti, vedlejších přísad a účinků. Je otevřená a nehotová, neuzavírá se a nepopírá. Je plně svobodná a nezávislá na záznamech, chrámech a lidech, učí se z vědomí, které je obsaženo ve všem, všude a vždy.

Tradice - chrám - je uskutečnění spirituality v té nebo oné formě, je to soubor zkušeností, který je předáván od těch, kteří dosáhli zjevení nebo jim bylo uděleno zjevení. Tradice tak nevzniká v chrámu a může sebou nést i rozpor s aktuálně udržovaným chrámem. Chrám je zhmotnění zjevení daného proroka nebo spirituální elity v konkrétní lokalitě.
Po zakladateli přicházejí udržovatelé, kteří zjevení potvrzují a občerstvují a pak přicházejí reformátoři či bořitelé, jenž svým zjevením reinterpretují původní znění anebo dávají novou podobu chrámu a popírají předchozí směr nebo zavádějí spiritualitu jinam a zakládají novou tradici.

Chceme-li zůstat svobodní a jdeme-li k osvobození, nepovýšíme chrám - zemi - nad sebe - ducha. Pravdu neobdržíme z hlíny, přestože jsou její formy k pravdě uzpůsobené, prostým uvěřením ztrátíme možnost nevědění, bloudění a tápání, které vede k poznání ze sebe, k tomu skutečně hodnotnému. Každý prorok byl ztracený, zapomenutý a trpěl, nebyl smířen s aktuálním stavem spirituality v chrámu a vyšel svojí cestou. Samosebou nyní už nejde o tolik jako dříve, protože výklad hmotného světa již není úkolem veleknězů, ale vědců a chrámy již nejsou tolik spojeny se světskou silou, aby prosazovali onu jedinou pravdu a jeden právoplatný výklad pro všechny (v dané lokalitě) a proto v současnosti můžeme jednotlivé spirituality porovnávat a nebo si z nich vybírat co nám sedí a co nám nesedí. Je to velmi důležité, vědět co pro mne hodnotu má a co pro mne hodnotu nemá, protože kvůli individualitě je to pro každého něco jiného a pro každého tu také je něco jiného (smysl a význam mnohosti a vzniku vůbec). Nemusíme podstupovat násilnou spirituální kolektivizaci individuálního významu (uniformy), aby jsme dosáhli osvícení, Boha nebo osvobození či spásy. Žádná tradice nezaručí stejné poznání jako měli její zakladatelé, protože její účel je v zachování a předávání, nikoli vytváření, rozvoji či vznikání.

Stejné poznání jako proroci obržíme samostatností. Následováním sebe a uskutečněním sebe. Chrámů se můžeme dotýkat, můžeme v nich hledat a můžeme se o ně opřít a nechat se jimi třeba potvrdit, ale nesmíme se do nich uzavřít a zabydlet se v nich. Realizujeme pak chrám (spirituální uniformu) a nikoli sebe (přirozenou spirituální formu). Uskutečníme-li sebe, můžeme přebívat ve všech chrámech a nebudeme už činit rozdíl mezi jednou tradicí a druhou tradicí, protože všude uctívají podstatu - základ, v té nebo oné podobě a můžeme pak projít všechny tradice a jednoduše jim rozumět, protože o kom jiném by hovořili než o nás a je přeci běžné se v zrcadle poznat, ať už je velké jako dlaň a nebo má velikost nadliskou, ať už je zelené, modré, nebo bíle, koho jiného v nich chceme uvidět?
Ovšem to celé znamená, že se přestaneme snažit svítit zrcadlem na slunce, přestaneme zaměňovat záznam informací - chrám - realizaci s jejich zdrojem - Bohem - osvícením.

Jediný opravdový chrám v kterém je obsažená spiritualita, je skutečnost - realita. Chrám chrámů přístupný všem je záznamem jediné tradice, která existuje. A my jsme její jediní zapisovatelé. Bez nás je jakákoli tradice, byť sebeskvostnější, pouze prázdným slovem. Bez našeho stavitelského umu je jakákoli tradice pouze vzdušným zámkem. Takže komu stavíme chrám a proč? A pro koho?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama